Johann Schroth
Jména Vincenc Priessnitz a Johann Schroth se stala známa nejen v rakouské monarchii, ale i v celé Evropě. Výstižně tento stav charakterizoval erfurtský lékař Fr. Bicking, když v úvodu své publikace o J. Schrothovi napsal: Je podivuhodným zjevem, že příroda vzbudila v jednom místě dva talenty, kteří sledují dvě extrémní cesty k uzdravení.
Počátky lipovských lázní jsou neodmyslitelně spjaty se jménem jejich zakladatele, přírodního léčitele Johanna Schrotha. Narodil se 11. února 1798 v obci Česká Ves v rodině drobného zemědělce Melichara Schrotha (dům čp. 114). Johann pocházel z druhého manželství svého otce a o několik let později přišel na svět ještě bratr Florian. Roku 1805 otec zemřel a rodinný statek se stal majetkem Josefa Schrotha, syna sedláka Melichara z prvního manželství. Johannova matka se znovu provdala za vdovce Ignáce Grögera, sedláka z Dolní Lipové a spolu s dětmi se za druhým manželem přestěhovala. Mladý Johann navštěvoval triviální školu v tehdejším Frývaldově (dnes Jeseníku) a zde se spřátelil se svým pozdějším velkým konkurentem Vincencem Priessnitzem (1799 1851). Gröger si svého nevlastního syna Johanna velmi oblíbil, přestože měl vlastního syna z prvého manželství, ten však byl neduživý a k vedení hospodářství se nehodil. Ustanovil proto dědicem svého lipovského majetku Johanna. Johann na krátký čas odešel do nedalekých Adolfovic, kde měl Grögerův bratr povoznictví. Brzy však byl povolán zpět do Lipové a ještě velmi mladý se stal na statku vlastním hospodářem. Protože si vedl v hospodářství velmi dobře a měl velké zkušenosti při práci s koňmi, získal si brzy v širokém okolí pověst dobrého léčitele domácích zvířat. Ani Johannovi se nevyhnula vojna, musel narukovat na tři roky ke kyrysníkům. Nevlastní otec ale na hospodaření sám nestačil, a tak se Johann po roce vrátil domů na statek. Po svém návratu se dověděl, že se mu zatím provdala jeho milá Terezie Priessnitzová, sestra jeho bývalého spolužáka a přítele Vincence. Johann se však také brzy oženil a ve šťastném manželství měl šest dětí.
Schrothovy zkušenosti v léčení domácích zvířat se ještě rozšířily v době jeho vojenské služby, kdy byl přidělen ke zvěrolékaři jako pomocník při ošetřování koní. Jako dvacetiletý začal aplikovat svoje zkušenosti, ověřené léčbou na domácích zvířatech i na nemocných pacientech. Dovedl zručně napravovat zlomeniny končetin přikládáním dlah a později začal také s léčbou zábaly a zapářkou. Roku 1817 Schrotha kopl kůň do kolena tak, že se téměř smířil se skutečností, že zůstane doživotním mrzákem. Na radu jakéhosi tajemného mnicha putujícího krajem si začal omývat několikrát denně poraněné koleno čerstvou studenou vodou a na ránu si přikládal mokrý zábal. Po deseti týdnech otok zmizel a postupně se vrátila i ohebnost kolena. Do jaké míry je však tato zkazka o radě tajemného mnicha pravdou, lze dnes jen těžko rozhodnout, existuje totiž podobný příběh o počátcích léčby V. Priessnitze. Každopádně blahodárné působení vlhkého tepla bylo prvním krokem Schrothovy léčby.
Používáním mnohahodinových celkových mokrých zábalů a dietní systém střídající suché dny půstu a pitné dny - ne však vody, ale vína doplnily léčebnou kúru. Johann Schroth vycházel z vlastních pozorování, že koně krmení senem mají vyšší výkony než ti, kteří dostávají hodně pít. Tyto poznatky a okolnost, že nemocná zvířata odmítají potravu, se staly základem Schrothova dietního systému. Mladý léčitel si však plně uvědomoval, že aplikace těchto metod při léčení přináší určitá rizika. Z počátku tedy nemocným, kteří se na něho obrátili o pomoc, jen poradil, aniž by sám nějak do léčebného procesu zasahoval. Dostavily se první léčebné úspěchy, které zvláště nelibě nesl jeho bývalý spolužák a přítel V. Priessnitz. Lázeňské prospekty z let 1840 1850 jsou nejlepším důkazem ostrého konkurenčního boje obou přírodních léčitelů. Schroth například striktně zavrhoval Priessnitzovo pití studené vody, zvláště pak po ránu. Odmítal rovněž ranní výplachy úst a o Priessnitzových studených koupelích se vyjádřil jako o "výplodu chorého mozku".
Schrothova léčebná metoda byla ve své době něčím zcela neobvyklým, nepochopitelným a v mysli některých lidí i nebezpečným. Léčba vyžadovala od pacientů značnou vůli a sebezapření. Jen tak bylo možno absolvovat osmihodinové zábaly, suché a pitné dny atd. Nelze se tedy divit, že na počátku se v Lipové léčili jen pacienti, kteří byli podle vyjádření tehdejší medicíny nevyléčitelní.
Johann Schroth se snažil svým vystupováním pacientům jejich pobyt co nejvíce zpříjemnit a svou životosprávou jim být příkladem. Sám jedl velmi málo, byl odpůrcem polévek a omáček. Jeho nejmilovanějším jídlem byl kousek dušeného hovězího masa se zeleninou a chleba. Byl velkým milovníkem vína, což mu vyneslo k přízvisku žemlový také vinný doktor. Jeho nepřátelé a odpůrci Schrothovy léčby se snažili z něj udělat notorického pijáka, odvolávaje se na jeho chvění rukou. Toto tvrzení bylo pouze projevem konkurenčního boje a nepřátelských úmyslů odpůrců. Johann Schroth byl statné postavy s nadobyčejnou silou, ale podobně jako V. Priessnitz nebyl žádným řečníkem.
Lázeňské prospekty z 19. i 20. století shodně uvádějí, že lipovské lázně byly založeny roku 1829. Skutečnost je však poněkud jiná. Snaha položit založení lázní co nejdále byla zřejmě motivována touhou vyrovnat se slávě a tradicím lázní na Gräfenberku. Skutečným počátkem léčby je rok 1837, kdy se zde léčila Magdalena Bartschová ze Šumperka, která léta trpěla tzv. krticemi, obvyklou tehdejší dětskou nemocí. Stejně jako Priessnitz i Johann Schroth se díky neobvyklým metodám léčby dostal do sporu s úřady a byl obviněn tehdejší medicínou z fušerství. Schrothovi pacienti podle vyprávění jeho snachy však nepodali proti svému léčiteli žádné obviňující svědectví. Teprve na základě výpovědi najatého špeha byl Schroth obviněn a odsouzen do vězení. Johann Schroth se však nenechal ani tímto zásahem odradit a pokračoval ve svém léčení dál. Nakonec došlo roku 1840 mezi lipovským léčitelem a státními úřady k dohodě. Schroth obdržel 5. května dekretem dvorní kanceláře č. j. 6735 povolení k provozování lázeňské léčby s podmínkou, že zachová stanovené policejní předpisy a že jeho pacienti budou pod odborným lékařským dohledem. V prvních letech existence lázní nebyl počet pacientů nijak velký, takže lázeňský lékař mohl docházet z Jeseníku. Po smrti lázeňského lékaře měl nastoupit do Lipové jeho syn, který však byl zatvrzelým odpůrcem Schrothovy léčebné metody. Podle vyprávění snachy Johanna Schrotha vítal prý každého nového pacienta slovy: Tak vy také chcete prodělat ten nesmysl?
26. března 1856 Johann Schroth zemřel na nevyléčitelnou srdeční vadu. Nástupcem a novým majitelem lázní se stal jeho syn Emanuel Schroth (narozen 9. dubna 1832), kterému bylo úřady povoleno léčení pacientů za stejných podmínek jako měl jeho otec. Emanuel žádal od svého otce před smrtí předání léčebných poznatků a vědomostí. Otec prý jej odkázal na pozorování nemocných a vlastní úsudek.
Emanuel Schroth, který byl mezi lázeňskými pacienty velmi oblíben a všeobecně nazýván papa Schroth . Za jeho vedení došlo ke zmírnění mnohdy až drastické léčby, což se projevilo ve zvýšeném počtu pacientů. Jestliže se v roce 1838 léčilo v lipové jen 17 nemocných, pak v roce 1889 to bylo již 777 osob. Pro srovnání uveďme ještě několik dalších statistických údajů o počtu pacientů: roku 1839 to bylo 92 osob, r. 1840 88 osob, r. 1841 77 osob, roku 1846 129 osob, r. 1850 55 osob, r. 1856 jen 18 osob, r. 1860 141 osob, r. 1873 286, r. 1881 559 osob.
Předepsaný lékařský dozor za působení Emanuela Schrotha vykonával nejdříve August Schilder, pak společně MUDr. Karel Schroth a MUDr. Nemerath a od roku 1895 zcela samostatně jen Karel Schroth. viz Tomáš Knopp MUDr. Karel Schroth mladší (1898 1946) a Mgr. Jana Hradilová MUDr. Karl Schroth ml. a Schrothovy léčebné ústavy v Dolní Lipové
Po smrti Emanuela Schrotha 20. května 1890 se stal dědicem lázní jeho syn Rochus Schroth (narozen 7. června 1874), který však již nebyl tak oblíben mezi svými pacienty jako jeho otec.
Za vedení třetího z generace Schrothů Rocha došlo ke sporům, které vedly ke vzniku soukromých léčeben. Rochus Schroth přeměnil rodinný majetek v akciovou společnost. Zemřel 26. srpna 1913 a je pohřben spolu s otcem i dědem v rodinném hrobě na lipovském hřbitově.
Koncem prvního desetiletí 20. století se objevil v Lipové další odborný lázeňský lékař. Byl jím Dr. med. Max Mader, který se narodil 28. listopadu 1871 v Opavě. Medicínu vystudoval ve Vídni a zde byl také roku 1895 promován doktorem veškerého lékařství. Odborné zkušenosti získal na třetí porodní klinice ve Vídni u prof. Brauna, později působil jako asistent na očním oddělení u prof. Breindlsberga v zemské nemocnici v Sarajevu. Krátce působil jako praktický venkovský lékař. Je pozoruhodné, že první odborné práce M. Madera byly zaměřeny proti omylům a některým naukám tehdejší medicíny. Později působil tři roky v lázeňském ústavu Gesundbraun ve Štýrském Hradci. Po odchodu do Haliče se začal zabývat léčbou posty a dietou. Roku 1909 se dostal do lipovských lázní a usadil se zde jako lázeňský lékař. Během své dlouholeté praxe v Lipové napsal a vydal řadu odborných pojednání o Schrothových léčebných metodách. Z jeho četných prací je možno jmenovat např. brožuru Schrothova léčba léčba pro nezhojené (vyd. roku 1937), Tuberkulosa a skrofulosa (vyd. roku 1924) či Vodoléčba a koupele vzdušné. Mader rovněž přispíval do řady odborných a popularizačních lékařských časopisů (např. Unsere Hausarzt či Přírodní lékař). Jeho odborné práce byly rovněž překládány do cizích jazyků. Maderovým vrcholným dílem se stala kniha Přírodní léčení všech nemocí aneb Nová nauka o nemoci, která vyšla v českém překladu roku 1931 v Praze. V této práci shrnul Mader výsledky svého dlouholetého působení v lipovských lázních a poukázal na přednosti Schrothovy léčby. Doktor Max Mader působil v Lipové až do konce 2. světové války. Po osvobození byl spolu s dalšími německými obyvateli kraje vysídlen a odešel do Rakouska.
Zajímavý obraz o lipovských lázních před 1. světovou válkou podávají statistické údaje z roku 1913. V tomto roce se zde léčilo kolem 1700 pacientů, kteří si však museli léčbu hradit zcela sami. Cena lázeňského pokoje se lišila podle jeho kvality a pohybovala se v rozmezí 10 30 korun za týden. K tomu bylo třeba počítat s náklady za obsluhu,
procedury a hudební poplatek. Lázeňský honorář v průběhu celého pobytu pacienta činil 40 korun. Celková částka za léčbu dosahovala 280 300 korun, což jistě na tehdejší poměry nebyla částka nikterak malá. Během 1. světové války došlo pochopitelně k poklesu stavu lázeňských pacientů, avšak v meziválečném období byl zaznamenán nebývalý nárůst zájmu o léčbu. Kromě již uvedeného Dr. Maxe Madera působil v Lipové další lázeňský lékař Dr. med. Karel Schroth jun., syn předešlého lékaře (narozen 24. února 1898). Stal se obdobně jako jeho otec horlivým propagátorem Schrothových tradicí přírodní léčby. Stál v čele lázní až do své smrti 25. října 1946.
V období 2. světové války byl provoz lázní omezen, až do 1. června 1944 se staly vojenským lazaretem. Počátkem ledna 1945 se zde shromažďovaly tisíce uprchlíků z vybombardovaných německých měst. V tomto období lázně nejvíce utrpěly (zcizení zařízení, vyhořel společenský dům). Nová kapitola v dějinách lázní se tedy začala psát teprve po osvobození v roce 1945. Poškozené a zanedbané lázeňské objekty byly v průběhu několika týdnů dány do takového stavu, že již 10. srpna 1945 mohli být přijati noví pacienti. Prvním ředitelem byl jmenován MUDr. Kamenář a jeho působení v lázních končí roku 1948. I přes skromné začátky a různé technické potíže byl zaznamenáván neustále vzrůstající počet pacientů. Roku 1946 se zde léčilo 486 pacientů ve zkrácené provozní době a teprve r. 1948 měly lázně již celoroční provoz s kapacitou 522 osob. Počátkem ledna 1949 byly lázně znárodňovacím dekretem zestátněny a zároveň došlo ke zrušení národní správy. V krátkém období duben 1953 červen 1954 přešly lipovské lázně do správy ÚRO. Roku 1957 byly organizačně přičleněny k lázním v Jeseníku. Schrothova léčebná metoda byla zachována i v prvních poválečných letech bez podstatnějších změn. V 50. 60. letech se stala hlavní indikací léčby otylost. Teprve v prvé polovině 60. let došlo k objektivizaci Schrothova léčebného postupu (r. 1963). Na základě předchozích výzkumů a dobrých výsledků bylo zavedeno roku 1970 léčení diabetu za tehdejšího ředitele lázní MUDr. J. Tálského. Nová změna v seznamu indikací byla zaznamenána na počátku roku 1979, kdy došlo ke zrušení obezity jako lázeňské indikace a lipovské lázně přešly na léčení diabetu jako jednoho z vážných rizikových faktorů. Obezita se znovu dostala do seznamu indikací v roce 1985 a ve spojení s rizikovými faktory arterosklerózy s věkovým omezením do 55 let zůstává dosud.
V posledních letech mají lázeňské objekty celkovou kapacitu kolem 270 lůžek a ročně je navštíví přes 3000 pacientů. Při léčbě je využito nejmodernějších procesů a přístrojů. Lipovské lázně tak každoročně navracejí tisícům pacientů ztracené zdraví.