Home > O lázních > Napsali o nás > Mgr. Tinzová - Dolní Lipová ve světle archivních pramenů

I my se dnes, stejně jako autor, pozastavujeme nad pozoruhodnou skutečností, že ve dvou sousedních obcích tehdejšího Frývaldovska -na Gräfenberku a v Dolní Lipové vznikly v krátkém období let l826 a 1840 dva vodoléčebné ústavy, bytˇdiametrálně odlišné pojetím léčby. Jména jejich zakladatelů, Vincenz Priessnitz a Johann Schroth proslavila tento dosud takřka neznámý kout rakouského Slezska daleko za hranicemi monarchie a přilákala tisíce pacientů.

Osobnosti Vincenze Priessnitze bylo a ještě bude v tomto roce věnováno tolik slov, že se omezím na pozvání všech přítomných k hlavním oslavám 200. výročí jeho narození, zvláště pak na nově otevřenou stálou expozici na Gräfenberku, věnovanou jeho osobě a lázním jím založeným.

Ve stínu této osobnosti zůstal, a musím sebekriticky říci, že i naší vinou, druhý léčitel a zakladatel lázní v Dolní Lipové - Johann Schroth. Je proto třeba poděkovat obci Lipová-Lázně a Lázním Dolní Lipová-Schroth spol. s r.o. za to, že se zde dnes setkáváme a pokusíme se toto opomenutí napravit. Oslavy založení lázní, které už proběhly, a tato konference jsou důkazem toho, že si odkazu Johanna Schrotha vážíme a vracíme se k němu.

Johann Schroth se narodil 11. února 1798 v České Vsi jako syn drobného zemědělce Melichara Schrotha. Po smrti otce se s matkou a bratrem přestěhoval k otčímovi Ignáci Grögerovi do Dolní Lipové. Stejně jako V. Priessnitz navštěvoval frývaldovskou triviální školu. Brzy se však stal hospodářem na statku svého nevlastního otce. Záhy si získal nejen pověst dobrého sedláka, ale úspěšného léčitele domácích zvířat, především koní. Tuto praxi obohatil o zkušenosti z ročního působení jako pomocník zvěrolékaře u kyrysníků. Ve 20. letech začal pak získané poznatky uplatňovat i při léčení lidí. Začínal napravováním zlomenin za pomoci dlah, později přidal léčbu zábaly a zapářkou. I o něm se traduje, podobně jako o jeho konkurentovi Priessnitzovi, že vyléčil svoje těžké zranění omýváním studenou pramenitou vodou a mokrými zábaly. Použití vlhkého tepla se stalo základem Schrothovy léčby. Následně přibyly dlouhodobé celkové zábaly a nakonec přísná dieta spojená se střídáním pitných a suchých (nepitných) dnů. Striktně zavrhoval Priessnitzovo pití studené vody a studené koupele považoval za velmi škodlivé. Šel tedy svojí vlastní cestou a postupně vypracoval léčebný systém zcela odlišný od léčby Priessnitzovy. Schrothova léčebná metoda byla stejně neobvyklá a náročná na pacientovu vůli a sebezapření jako ta Priessnitzova. Není divu, že na počátku se u něj léčili pouze dle názoru lékařů nevyléčitelní pacienti a Johann Schroth byl nazýván „žemlovým“ nebo „vinným“ doktorem, právě podle základních složek jeho diety: suchých žemlí a vína, které se podávalo v již zmíněných pitných dnech. Suché dny pak znamenaly téměř úplné vypuštění tekutin, což jistě nebylo pro pacienty příjemné. Dobové dokumenty svědčí o silném konkurenčním boji mezi léčebnými ústavy v Dolní Lipové a na Gräfenberku, neštítícím se i pomlouvačných poznámek na úkor konkurence. V pozdějších letech lze sledovat tento boj zvláště mezi pacienty obou ústavů - svědčí o tom žertovné až satirické básně a písně na téma pití vody či vína a na dietní stravu obou ústavů.

Staré lázeňské prospekty uvádějí jako datum založení lázní v Dolní Lipové rok 1829, což lze příčíst snaze posunout dobu vzniku blíže k datu založení lázní na Gräfenberku. Skutečnost je však poněkud jiná - milí hostitelé prominou, že zpochybňuji letošní, tak kulaté výročí. Blíže pravdě je někdy uváděný rok 1837, respektive rok 1840, kdy Johann Schroth obdržel dekret dvorní kanceláře s povolením k provozování lázeňské léčby, tedy vznik lázní "de iure".Podmínkou byl lékařský dohled nad pacienty a zachování policejních předpisů. Vzhledem k malému počátečnímu stavu pacientů docházel do Lipové lékař z Jeseníku.

Stejně jako u Priessnitze předcházely tomuto povolení spory s úřady a oficiální medicínou, obvinění ze šarlatánství a dokonce odsouzení.

Po smrti Johanna Schrotha dne 26.3.1856 nastoupil na jeho místo syn Emanuel, zvaný později "Papa Schroth" (9.4.1832-20.5.1890) - opět s podmínkou, že bude dodržen odborný lékařský dohled. Ten vykonával nejprve August Schilder, od r. 1889 až do své smrti v r. 1915 pak MUDr. Karel Schroth, od r. 1895 již zcela samostatně. Osoba doktora Karla Schrotha je výraznou postavou v dějinách lázní. Narodil se v r. 1865 v Supíkovicích jako vzdálený příbuzný zakladatele lázní. Emanuel Schroth jej však dal vystudovat na svoje náklady. Karel studoval na gymnáziu ve Vidnavě, v letech 1886-1892 pak medicínu ve Vídni.

Vrátím se ještě k osobě "Papa Schrotha". Už toto familiérní přízvisko naznačuje, že byl mezi pacienty velmi oblíben. Zmírnil původní drastickou formu léčby, což se projevilo v přílivu pacientů: ze 17 osob v r. 1838 na 141 v r. 1860 a např. v r. 1889 na 777. Svému dědici tak předal zavedené a známé lázně. Zemřel 20. května 1890. Jeho syn, Rochus ( 7.6.1874 -26.8.1913) si již nevedl tak dobře. Došlo i k neshodám s ústavním lékařem, důsledkem toho byl jednak vznik soukromých léčeben, jednak nutnost převedení rodinného majetku v akciovou společnost.

Od r. 1909 působil v Lipové jako lázeňský lékař Dr. med. Max Mader (nar. 28.11.1871 v Opavě, v r.1946 vysídlen do Rakouska). Studoval medicínu ve Vídni, kde promoval v r. 1895. Vedle odborné praxe se věnoval i publikační činnosti. Specializoval se postupně na léčbu dietami, což zúročil i po svém nástupu v Dolní Lipové. Právě on to byl, kdo si po neshodách s vedením lázní zřídil vlastní léčebný ústav, který provozoval až do konce 2. světové války. O Schrothovi a jeho léčebné metodě napsal řadu studií, přispíval do odborných a popularizačních lékařských časopisů. Zásadním dílem Maxe Madera se stala kniha Přírodní léčení všech nemocí aneb Nová nauka o nemoci, která vyšla v českém překladu roku 1931 v Praze. V ní shrnul bohaté zkušenosti dlouholetého působení v Lipové a poukázal na přednosti Schrothovy metody.

Během l. světové války došlo pochopitelně k poklesu návštěvnosti lázní, ale v meziválečném období počet pacientů nebývale vzrostl. Kromě uvedeného dr. Madera zde působil od r. 1927 jako šéflékař Dr. med. Karl Schroth jun. (24.2.1898-25.10.1946). Podobně jako jeho otec byl horlivým propagátorem Schrothova přírodního léčení. Stál v čele lázní až do své smrti v r. 1946. V letech druhé světové války byl provoz lázní silně omezen, protože zde fungoval až do poloviny roku 1944 vojenský lazaret. Od ledna r. 1945 se zde shromažďovali uprchlíci z vybombardovaných německých měst. Lázeňské domy tak velice utrpěly krádežemi zařízení, dokonce vyhořel společenský dům.

l0.srpna 1945 však již byli přijímáni noví pacienti. Prvním ředitelem byl Zdeněk Herman, jediným lékařem pak MUDr. Kamenář z Rožnova pod Radhoštěm. Začátky byly skromné: v r. 1946 se zde léčilo 486 pacientů, v r. 1948 měly již lázně celoroční provoz s kapacitou 522 osob. Znárodňovacím dekretem z roku 1948 byla zrušena národní správa a lázně byly zestátněny. V letech 1953-1954 přešly pak lázně Dolní Lipová do správy Ústřední rady odborů. V r. 1957 byly pak úředně přičleněny k lázním v Jeseníku. Dalším nešťastným krokem bylo sloučení obcí Horní a Dolní Lipová a přejmenování obce na Lipovou-Lázně. Spolu se zánikem okresu Jeseník to ovlivnilo negativně kontinuitu lázní a jejich návštěvnost.

Změny se týkaly i metodiky léčby. Ministerstvo zdravotnictví samo určovalo indikace. Pro Lipovou byly určeny dvě skupiny indikací: interní a kožní. Podstata Schrothovy léčebné metody byla v prvních poválečných letech zachována, ovšem na úrovni přelomu století. Léčily se zde obezita, hypertenze, dna, alergie zažívacího traktu, z kožních indikací zejména ekzémy všeho druhu, alergie a psoriáza. V 50. a 60. letech byla hlavní indikací léčby obezita. Ke změně došlo koncem 60. let, kdy došlo k přehodnocení postupů, takže v r. 1970 bylo zavedeno léčení diabetes (cukrovky) a v r. 1979 byla zrušena léčba otylosti; léčba cukrovky se stala hlavní lázeňskou indikací. Obezita se dostala do seznamu léčených chorob znovu v r. 1985 ve spojení s léčbou arterosklerózy.

K podstatným změnám ve vedení lázní došlo potom až po listopadové revoluci v r. 1989. Ale to již není historie, to je současnost , kterou píše v r. 1992 ustavená společnost Lázně Dolní Lipová s názvem Schroth spol. s r.o.

V současnosti se zde ročně léčí 2500 až 3000 pacientů.

Na propagaci dnešních lázní jsou zde jistě povolanější osoby, než jsem já, takže se raději budu věnovat tomu, čemu rozumím a v krátkosti Vás seznámím s archiváliemi týkajícími se dějin obou zmiňovaných lázeňských míst, které jsou uloženy ve Státním okresním archivu Jeseník.

Nejprve tedy zajímavé materiály k dějinám lázní na Gräfenberku.(Podrobný popis najdou případní zájemci v Almanachu k 200. výročí narození V. Priessnitze na str. 94-105). Tady se z časových důvodů omezím jen na nejzajímavější archiválie a na ty s největší vypovídací hodnotou.

Stěžejním fondem je Rodinný archiv Priessnitz-Ripper. Obsahuje písemnosti z let 1825-1944, čítá 272 knih, 42 archivních kartonů, 3 fascikly, 2 alba fotografií, celkem tedy 9,77 bm. Prvních jedenáct kartonů obsahuje několik tisíc dopisů pacientů V. Priessnitzovi. Jsou to vesměs žádosti o léčbu. Některé z nich mají připsány poznámky o diagnóze a o léčebných procedurách, Priessnitzem doporučených. Poznámky nejsou psány Priessnitzovou rukou, byly diktovány jiné osobě. Dopisy jsou dochovány z let /1825/1831-1852 a jsou nejen dokladem o růstu věhlasu lázní v prakticky celém světě a o stoupající návštěvnosti, ale právě dopisované poznámky podávají cenné svědectví o léčebných metodách chorob léčených na Gräfenberku.

Další důležitou skupinu tvoří seznamy pacientů, tzv. Curliste, dochované z let /1829/1837-1944. Z nich může badatel získat informace o počtu pacientů v jednotlivých letech. Seznamy obsahují jméno, povolání, funkci nebo titul, místo, odkud pochází (někdy jen zemi) a v seznamu odcházejících i místo, kam odjel. Do r. 1839 jde o seznamy vesměs ručně psané, od r. 1840 jsou seznamy tištěny. Od téhož roku obsahují i seznamy pacientů Weissova ústavu ve Frývaldově a v lázních Dolní Lipová. Curliste jsou tedy pramenem poznání i pro historii Schrothových lázní.

Velkou vypovídací hodnotu mají i vzpomínky současníků, pacientů a zaměstnanců lázní, které zhromáždil zeť V. Priessnitze Johann Ripper. Dávají ucelený pohled na osobnost léčitele, dobrého hospodáře i člověka. Johann Ripper byl i iniciátorem dalšího počinu: na jeho zakázku byly v polovině 90. let 19, století zhotoveny kresby vodoléčebných procedur - ve fondu je jich dochováno na 60 kusů. Na rubu každé kresby je popis procedury, stvrzený podpisy pacientů, kteří ji takto absolvovali, vše je ověřeno notářem. Představují jako celek velice ceněný doklad Priessnitzovy vodoléčebné metody.

Nesmím zapomenout na osobní doklady nejen Priessnitze samotného (jako je opis rodného listu, cestovní pas, parte a další písemnosti), ale i celého rodu, včetně rodiny Ripper a Friedrich. Najdeme zde i bohatou rodinnou i úřední korespondenci, především Johanna Rippera a jeho dcery Zdeňky Friedrichové, ti byli neúnavnými shromažďovateli upomínek na svého slavného příbuzného. Jejich zásluhou se také tento fond zachoval v takovém rozsahu.

Velkou část vlastní rodinné pozůstalosti tvoří majetkové a finanční doklady, které zase vypovídají o rozrůstání majetku V. Priessnitze. Jde o kupní smlouvy, účty hospodářství, ocenění majetku v době založení akciové společnosti (1919) a v neposlední řadě i testament V. Priessnitze.

Ve fondu pak najdeme fotoalba a řadu fotografií nejen rodinných příslušníků, ale i jejich přátel a lázeňských hostů.K tomuto dokumentačnímu materiálu je třeba připojit dobové novinové články, oslavné básně, hudební skladby a různé příležitostné spisky, věnované osobě V. Priessnitze, plakáty a pozvánky na nejrůznější kulturní a oslavní akce v lázních i městě..

Samostatnou skupinu materiálu pak tvoří písemnosti kolem staveb pomníků a pramenů, doklady o výstavbě lázeňských budov, plány a náčrtky nikdy nerealizovaných staveb, které měly dodat lázním lesku. Sem patří i korespondence kolem zřízení pošty a telegrafního úřadu ve Frývaldově a kolem stavby železnice Hanušovice - Glucholazy, která byla zásluhou Johanna Rippera otevřena v r. 1888.

V neposlední řadě obsahuje fond cenné doklady o činnosti lázeňského kuratoria a lázeňské inspekce z let 1871-1903 a písemnosti z období existence akciové společnosti Priessnitzovy léčebné lázně a.s. od r. 1909.

Lze zde najít také doklady o činnosti Moravsko-slezského sudetského horského spolku, založeného v r. 1881, jehož prvním předsedou byl Johann Ripper. Tento spolek se velice zasloužil o propagaci zdejšího kraje a o rozvoj cestovního ruchu.

Nakonec chci zmínit ještě soubor grafik a fotografií z lázní a města, které samy o sobě představují cenný zdroj poznání vzhledu obou lokalit v časech minulých.

Nepoměrně chudší je fond Lázně Dolní Lipová, který sice obsahuje materiál z let 1881-1945, ale čítá pouze 2 kartóny (archivní krabice) písemností, t.j. 0,23 metru.

Najdeme zde sice také Curliste (seznamy pacientů), ale pouze z let 1881-1910, 1930-1945. Naštěstí, jak jsem se již zmínila, dochovaná souvislá řada seznamů pro Gräfenberk obsahuje od r. 1840 i seznamy pacientů ve Schrothově ústavu v Dolní Lipové. Ve fondu najdeme dále písemnosti k majetkoprávním záležitostem lázní, propagační letáky a brožury vesměs z období před druhou světovou válkou a těsně pod ní, několik velice pěkných ukázek tvořivosti pacientů ve formě básní či textů písní, několik fotografií "Papa" Schrotha a tím vlastně výčet dochovaných dokladů končí. Fond není prozatím uspořádán.

Bohužel, ještě hůře je na tom badatel v případě, že hledá informace ve fondu Archiv obce Dolní Lipová z let 1920-1945. Zde k lázním nenalezne žádné přímé doklady. Ve fondu Okresní úřad Jeseník 1850-1938 lze najít obecnější údaje o lázeňských taxách (poplatcích), o koncesích léčebných domů z let 1912-1938 a údaje o udílení živnostenských koncesí v obcích vůbec. A to je také vše, co může Státní okresní archiv v Jeseníku případnému zájemci o dějiny lázní v Dolní Lipové nabídnout.

Z výše uvedeného výčtu archivních pramenů k oběma lázeňským místům je jasně zřetelné, jak různá může být míra dochovanosti písemností u velice příbuzných subjektů v jednom regionu. Faktorů, které tento stav ovlivnily, bylo jistě víc, ale já bych zde chtěla vyzvednout jeden z nich - snahu pokračovatelů o dochování dokladů o svých předcích a jejich díle. Mezi potomky Johanna Schrotha se patrně nenašel nikdo typu Johanna Rippera, pro kterého bylo shromažďování písemností o jeho tchánovi, V. Priessnitzovi celoživotním úkolem i koníčkem. Chápejme to, prosím, jako výzvu k ukládání dokumentace o tak významných subjektech, jakými pro náš region oboje lázně bezesporu jsou, pro generace příštích zájemců o regionální historii. Existuje zde již instituce, která ukládání těchto písemností má v náplni práce - Státní okresní archiv v Jeseníku, jejímž jménem zde chci vyzvat ke spolupráci v tomto směru.

Dovolte mi, abych závěr svého příspěvku poněkud odlehčila několika tradovanými historkami ze života Vincenze Priessnitze a Johanna Schrotha, v nichž nacházíme poněkud zlidšťující pohled na tyto osobnosti, postavené na piedestal slávy. Svědčí o tom, jak je viděli jejich současníci, přátelé, pacienti, jejich personál.

Je známo, že Johann Schroth ordinoval svým pacientům tzv. pitné dny. Na počátku preferoval pití kořalky. Pomlouvačné jazyky tvrdí, že při návštěvě jižní Moravy okusil poprve vína. Když potom ráno zjistil, že jeho hlava je čistá a následky pití vína takřka žádné, zavedl víno místo kořalky. Však si tím také vysloužil přízvisko "vinný doktor". Pro srovnání: na Gräfenberku byla jediným povoleným nápojem studená pramenitá voda. Její hojné pití bylo jednou z Priessnitzových procedut. Uvádí se, že pacient podle druhu onemocnění a svého fyzického stavu vypil denně 16-20 pohárů. Není proto divu, že když se setkali pacienti obou ústavů, vedly rozdíly ve způsobu léčby k mnoha vtipům a posměškům na vrub těch druhých. Schrothovi pacienti se smáli Priessnitzovým právě pro nemírné pití vody a libovali si svoje pitné dny. Priessnitzovi zastánci se zase holedbali dobrým jídlem a posmívali se Schrothově dietě - jeho suchým žemlím a suchým dnům.

Oba léčitelé byli známí svým striktním postojem k dodržování vlastních příkazů. Tak víme, že žádný hostinský v Dolní Lipové by nikdy nepodal pacientovi Schrothových lázní jiné jídlo, než předepisovala dieta, v suché dny od něj pacienti nemohli čekat, že by u něj smočili ret. Stejná kázeň vládla i na Gräfenberku. Traduje se historka o baronu Rotschildovi, který zde pobýval na léčení. Nehodlal se ale podřídit tvrdé kázni a porušil opakovaně Priessnitzovy příkazy stran stravy a nočního klidu. Byl proto okamžitě propuštěn a musel se z Priessnitzova léčebného domu vystěhovat. Zákaz ubytovat barona sdělil i všem ostatním ubytovatelům, nikdo z nich barona pod svoji střechu nepřijal. Věděli, že ten, kdo se postaví Priessnitzovi, nedostane již žádné pacienty k ubytování. Baron Rotschild odjel, jeho jméno, vliv ani peníze mu nebyly proti Priessnitzovi k ničemu.

Oba zakladatelé lázní byli také dobrými hospodáři. Zvláště o Priessnitzovi tvrdí literatura i dobové prameny, že byl velice šetrný. Dokládá to i následující historka z r. 1850. Priessnitz se tenkrát procházel se společností po nové lesní kolonádě, když prý z vrcholku Kupy spatřil, že ženci na jeho polích u České Vsi přestali kosit a udělali si v nenáležitý čas přestávku. Zlé jazyky dodávají, že opustil společnost, rychle sestoupil k nim a tak jak byl, bez jediného slova začal kosit. Teprve pak prý pronesl jen tři slova:" Tak se žne!" Hospodář Priessnitz uměl svůj majetek hájit. Jen tak ale mohl, stejně jako Johann Schroth, zanechat svým potomkům nejen zavedené a proslavené lázně, ale i značný majetek.

Nezbývá mi dnes již nic jiného, než popřát současným pokračovatelům v jejich díle, aby jejich lázně prosperovaly, přinášely zdraví a radost ze života všem pacientům a šířily zvěsti o krásách a pohostinnosti Jesenicka do celého světa.